Původně vyšlo jako:
Kaderka, P. – Svobodová, Z. (2006): Jak přepisovat audiovizuální záznam rozhovoru? Manuál pro přepisovatele televizních diskusních pořadů. Jazykovědné aktuality, 43 (3–4), s. 18–51
Následující text je souhrnem detailních instrukcí pro zhotovitelky a zhotovitele transkriptů (přepisů) pro korpus mluvené češtiny DIALOG, který vzniká v Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Text je primárně určen nejen přepisovatelům a přepisovatelkám, ale též druhým osobám provádějícím revizi vyhotovených transkriptů. Sekundárně pak slouží jako zevrubná informace pro uživatele korpusu, tj. pro výzkumníky.[1]
Korpus DIALOG je speciální počítačový korpus mluveného jazyka. Shromažďuje veřejné jazykové projevy dialogického typu, realizované v žánrech, jako je interview, diskuse, debata, talkshow aj. Tvoří jej přepisy diskusních pořadů českých televizí (např. pořadů Sedmička, Nedělní partie, Na plovárně s..., Krásný ztráty aj.). Korpus slouží k výzkumu mluvené češtiny, k popisu její současné veřejné podoby i k sledování jejích vývojových tendencí, a je využíván rovněž k rozvíjení teorie dialogu, mluvené komunikace, mediálního interview apod.[2]
Korpus DIALOG vzniká postupným zpracováváním archivu nahrávek televizních diskusních pořadů, který je uchováván v Ústavu pro jazyk český a soustavně doplňován od roku 1997. Zpracovávání archivu do podoby korpusu představuje řadu dílčích kroků, od zhotovení transkriptu a jeho následné revize podle audiovizuální nahrávky přes převedení transkriptu do jednotného standardního počítačového formátu a (případné) obohacení jednotlivých slov transkriptu o informace o tvarosloví (tzv. lemmatizace a morfologická anotace) až po zařazení transkriptu do konečné databáze. Zde se budeme věnovat pouze praktickým otázkám přepisování audiovizuálního záznamu televizního pořadu, tj. vytváření transkriptu.
Transkript neboli přepis je výsledkem práce přepisovatelky/přepisovatele. Ta spočívá v převedení dynamického (tj. v čase probíhajícího) audiovizuálního záznamu na jev grafický (statický, neprobíhající v čase). V nejprostší podobě je to zápis toho, co si jednotliví účastníci rozhovoru mezi sebou řekli. V náročnější podobě je to pokud možno věrný zápis toho, jak spolu účastníci mluvili, kdy udělali ve své řeči pauzu, kdy klesli hlasem, kdy se zasmáli, kdy svou řeč zrychlili, kdy promluvili tiše, kdy hlasitěji, kdy otočili hlavu k jednomu partnerovi, kdy k druhému, kdy se usmáli, kdy zavrtěli hlavou apod. Je pochopitelné, že i ten nejnáročnější přepis bude vždy jen redukovaným záznamem toho, co se reálně odehrálo. Z toho také vyplývá, že výzkumníci (tj. uživatelé transkriptů) musejí zodpovědně uvažovat o tom, co vlastně chtějí z události zaznamenat. Jedině tak totiž bude přepisování ekonomické, neboť se bude přepisovat a zaznamenávat jen to, co se pak bude při analýze skutečně využívat.
Výsledný transkript je ve své podstatě interpretací původní události, neboť vybírá a staví do popředí jen určité rysy události. K interpretativnímu charakteru přepisu přispívá také ten fakt, že úkolem přepisovatelky/přepisovatele je interpretovat nahraný zvuk jako jazykový projev a není samozřejmě nikdy zaručeno, že přepisovatelka/přepisovatel bude jazykovému projevu správně rozumět a nebude jej v přepisu nějakým způsobem dezinterpretovat (např. může zapsat entomologický místo etymologický apod.). Praktické doporučení, které z toho plyne, je nasnadě: Nepřepisuj mechanicky, co slyšíš, ale vždy se snaž zároveň sledovat sdělovaný obsah.
Smyslem přepisování je zachycení (fixace) důležitých rysů rozhovoru pro následný rozbor. Transkript tedy slouží jako výhodná pomůcka pro analýzu. Dodejme však, že by bylo chybou, kdyby výzkumník při analýze spoléhal jenom na transkript a zapomínal na to, že základním materiálem pro studium mluvené komunikace je audiovizuální záznam. Přepisy v žádném případě nezhotovujeme proto, aby audiovizuální záznam zcela nahradily.
Transkripční systém používaný pro vyhotovování transkriptů pro korpus DIALOG je založen na několika obecných zásadách.[3] Zde by měly být stručně připomenuty přinejmenším tři z nich. Především je to požadavek snadné čitelnosti transkriptu a požadavek snadného zvládnutí (osvojení) transkripčního systému. Z těchto požadavků a z praktické zásady, která radí čerpat jen ze sady běžných písmen a tiskařských typů (princip robustnosti systému), vyplývá, že pro přepis nevyužíváme náročnou fonetickou transkripci, tj. nepřepisujeme mluvený projev pomocí speciální fonetické abecedy. Přepisujeme v podstatě běžným způsobem s využitím běžné sady písmen.
Způsob přepisování slov je založen na pravopisných pravidlech, zároveň se vyznačuje snahou zaznamenat veškeré odchylky od standardního způsobu vyjadřování. Platí zásada, že co je vysloveno ortoepicky (tj. podle zásad výslovnosti spisovného jazyka), zapisuje se ortograficky (tj. podle platného pravopisu). K posuzování standardnosti výslovnosti (ortoepičnosti) je však třeba přistupovat výběrově a s určitou dávkou tolerance, aby se výsledný transkript neprohřešil proti požadavku snadné čitelnosti: např. odchylky v délce samohlásek zaznamenáváme (např. nevim), odchylky v kvalitě samohlásek (otevřená/zavřená výslovnost) naproti tomu nezaznamenáváme (zapíšeme nevim, i kdyby mluvčí vyslovil druhou samohlásku spíše jako [nevem]).[4] V zásadě platí, že odlišný zápis slova musí vždy zastupovat odlišnou výslovnost: nezapíšeme proto vjec, ale věc (podoba vjec by nezastupovala odlišnou výslovnost), naproti tomu zapíšeme ňák, a nikoli nějak, pokud slyšíme, že to tak mluvčí vyslovil/a. O problematických případech uplatňování této transkripční zásady pojednáme níže.
Zvláštností našeho transkripčního systému je to, že se nedržíme běžných zásad používání interpunkčních znamének, např. tečku a otazník nepoužíváme pro členění textu na věty, ale pro záznam melodie mluveného projevu, tj. pro záznam stoupnutí nebo klesnutí hlasu; dá se tedy říct, že interpunkci v přepisu vlastně nepoužíváme, tečka, čárka a otazník mají v našem transkripčním systému jiný význam.
Co se týče záznamu melodie (intonace) mluveného projevu, musíme upřesnit, že nezaznamenáváme celý průběh melodie, ale pouze její koncovou část, tedy případy klesnutí hlasu, výrazného stoupnutí hlasu a mírného stoupnutí hlasu na konci zvukově samostatného úseku (podrobněji níže). Kromě toho zaznamenáváme pauzy v řeči, nápadné zdůraznění slova nebo slabiky a veškeré zvuky jako hm, mhm, ee apod.
Jinou zvláštností transkripčního systému je to, že mluvený projev zapisujeme pouze malými písmeny (i vlastní jména).
Pro zachycení střídání komunikujících osob v řeči používáme tzv. řádkový zápis. Každou promluvu (repliku; podrobněji níže) zapisujeme vždy na nový řádek a uvozujeme iniciálami mluvčí/ho. Je to stejný způsob, jaký známe např. z rozhovorů v novinách nebo z četby divadelních her.[5] Navíc ještě zaznamenáváme souběžné mluvení více osob (mluvení přes sebe) a také případy, kdy vystřídání v řeči proběhlo překotně, bez jakékoliv pauzy.
Transkripční systém pamatuje také na případy, kdy přepisovatelka/přepisovatel potřebuje vložit do transkriptu svůj komentář nebo zaznamenat jev, pro který neexistuje speciální značka. V obou případech postupuje tak, že text komentáře nebo stručný popis jevu uzavře do dvojitých kulatých závorek. Tímto způsobem se zaznamenává např. smích (pro mluvení se smíchem existuje zvláštní značka), zakašlání, povzdechnutí, potlesk, znělka, ale také správný zápis cizího vlastního jména, místo, kde je v audiovizuálním záznamu střih, apod.
Přepisování televizního diskusního pořadu probíhá ve třech fázích: (1) vyhotovení přepisu podle zvukové nahrávky, (2) kontrola přepisu podle zvukové nahrávky, (3) doplnění přepisu podle audiovizuální nahrávky.
K přepisování použijeme buď audiokazetu, kterou přehráváme na běžném magnetofonu nebo na speciálním magnetofonu s nožním ovládáním[6], nebo použijeme digitalizovaný zvuk, který přehráváme v počítači[7]. Transkript zhotovujeme na počítači v textovém editoru Microsoft Office Word.
V textovém editoru Microsoft Office Word nastavíme tyto parametry:
- vzhled stránky: papír A4 situovaný na výšku, okraje papíru (levý, pravý, horní, dolní) 2,5 cm (většinou automaticky přednastaveno);
- písmo: Courier New;
- velikost písma: 11;
- řádkování: 1,5;
- zarovnání odstavce: vlevo.
Nezbytně nutné je vypnout v menu Nástroje veškeré možnosti funkce Automatické opravy, zejména automatické nahrazování textu při psaní.
Transkript se skládá ze dvou částí:
- hlavičky
- a vlastního přepisu.
Hlavička transkriptu obsahuje tyto údaje (v uvedeném pořadí):
- název pořadu[8];
- datum, kdy byl pořad vysílán;
- název televizního kanálu, na kterém byl pořad vysílán (např. ČT 2);
- stopáž (tj. celkový čas pořadu);
- jména a příjmení účastníků rozhovoru/diskuse spolu se zkratkami, pod nimiž figurují v transkriptu (zpravidla pod iniciálami); nejprve uvedeme moderátora/moderátorku, příp. moderátory/moderátorky, a to spolu s údajem o jejich moderátorské funkci (např. VM = Václav Moravec, moderátor); poté uvedeme další účastníky; za jmény uvedeme bližší informaci o účastnících, kterou zpravidla uvádějí moderátoři při představení svých hostů[9] (např. PB = Petra Buzková, místopředsedkyně poslanecké sněmovny a předsedkyně pražské organizace ČSSD);
- jména a příjmení osob, které vystupují v tzv. předtočených reportážích (viz 3.1.7.), spolu se zkratkami, pod nimiž figurují v transkriptu (u známých osob použijeme iniciály, např. MT = Mirek Topolánek, u neznámých osob použijeme zkratky N1, N2, N3 atd., pro hlasy reportérů zkratku Z1, Z2, Z3 atd., viz dále v části 3.1.7.); za jménem uvedeme bližší informaci o dotyčné osobě, která se v psané podobě objeví na obrazovce (např. MT = Mirek Topolánek, předseda ODS)[10].
Seznam mluvčích uvádíme v hlavičce ve dvou oddílech: (a) do společného oddílu ÚČASTNÍCI zapíšeme moderátory a účastníky rozhovoru/diskuse, (b) do oddílu V REPORTÁŽÍCH zapíšeme osoby vystupující v předtočených reportážích (uvedeme zde také osoby, které se objevily v předtočených reportážích a zároveň patří k účastníkům pořadu; tyto osoby uvedeme v hlavičce v obou oddílech). Příklad hlavičky (srov. též část 5):
NÁZEV POŘADU: Sedmička DATUM VYSÍLÁNÍ: 28. 8. 2005 KANÁL: Nova STOPÁŽ: 60 min. ÚČASTNÍCI: MV = Martin Veselovský, moderátor; JP = Jiří Paroubek, předseda vlády a místopředseda ČSSD; MT = Mirek Topolánek, předseda ODS; V REPORTÁŽÍCH: Z1 = redaktorka; MV = Martin Veselovský, moderátor; JP = Jiří Paroubek, předseda vlády a místopředseda ČSSD; MT = Mirek Topolánek, předseda ODS; |
Každý údaj v hlavičce zapisujeme vždy na nový řádek; mezi jednotlivými údaji nevynecháváme řádky.
Vlastní přepis tvoří sled replik jednotlivých mluvčích, od hlavičky je oddělen jedním prázdným řádkem. Při přepisování nevynecháváme žádnou část pořadu, přepisujeme:
- jak repliky moderátorky/moderátora a hostů,
- tak repliky mluvčích z předtočených anket, reportáží apod.
Repliku v tomto manuálu pojímáme ryze formálně – zahrnujeme pod tento termín jakékoliv hlasové projevy jednotlivých účastníků: může to být jak dlouhý proslov monologického typu, tak nedokončená promluva, či pouhé odpovídací hm.[11]
Každá replika začíná na novém řádku a tvoří tak samostatný řádek nebo odstavec. Na konci repliky vytvoříme stisknutím tlačítka Enter „konec odstavce“ (¶). Každá replika je uvozena označením mluvčí/ho, tj. její/jeho zkratkou. Za zkratkou následuje dvojtečka a za ní mezera. V následující ukázce vidíme celkem čtyři repliky (proslovené dvěma mluvčími):
AČ: pouze pokuď nebudou přijaty některé body, které e v této analýze kterou on předkládá jsou, tak potom říkal že o tom bude uvažovat? ale nepadlo o tom žádné slovo že by to bylo teď, v této chvíli, a že by to bylo na stole.MV: že by snad celé předsednictvo klubu dalo k dispozici své funkce?AČ: =ne: nic takového.MV: nic takového. |
Repliky všech mluvčích, tzn. jak moderátora, tak hostů, uvozujeme v přepisu zkratkou, která se shoduje se zkratkou uvedenou v hlavičce. Zpravidla se jedná první písmeno jména a příjmení (iniciály). Pokud v diskusi vystupuje více osob se shodnými iniciálami (např. Miroslav Kalousek a Martin Kocourek), vytvoříme pro jednoho z účastníků jiné označení, např. z počátečních písmen příjmení: KO = Martin Kocourek.
Pokud nedokážeme určit, kdo z přítomných mluvčích danou repliku pronesl, označíme ji pomocí písmen XX:
PB: víte tohle je e velmi obtížné komentovat e MK: ((odkašlání)) PB: a to z toho důvodu že: nikdo z nás dvou u toho jednání nebyl. XX: hm. |
V některých diskusních pořadech se do diskuse zapojují i mluvčí z publika, tj. mluvčí neznámí (nepředstavení).[12] Pro jejich označení používáme kombinaci písmena N a čísla, tedy N1, N2, N3 atd. Vždy se snažíme identifikovat jednou označené mluvčí v průběhu celého pořadu, tzn. stabilně uvádět i jejich pozdější promluvy pod zavedenou zkratkou. Např.:
AČ: =já oslovím tady e mladé kolegy, můžete si vzít mikrofon, jak hodnotíte vy osobně šance mladých romů uplatnit se ve společnosti, najít si dobrou práci vzdělávat se. N3: já myslím že se to rozhodně zlepšilo, ale nejdřív by sem chtěl eště apelovat na tamtoho pána v tom elegantním obleku: že to není žhavý téma. a: to pán chce říct že až někdo zabije nebo zmrzačí roma teprve pak bude? romské téma žhavé. N1: no tak u nás jsou každoročně stovky lidí zabity ee a v autonehodách deseti tisíce cigaretami já nevím jestli to je žhavější téma než jeden nebo dva zavraždění romové, když romové taky někoho romové zabijou tak je to také pak žhavé téma. N3: =to jo ale N1: nebo okradou. |
Jako předtočenou reportáž označujeme veškeré předtočené části, které se účastníkům rozhovoru/diskuse ukazují ze záznamu: reportážní příspěvky, výňatky z jiných pořadů, ukázky z pouličních anket apod. Předtočené reportáže se objevují jak v pořadech vysílaných živě, tak v pořadech vysílaných ze záznamu. Rozhodující je to, že se v čase rozhovoru/diskuse pouštějí ze záznamu.
Na předtočené reportáže upozorňujeme v transkriptu tak, že na jejich začátek a konec umístíme komentář v dvojitých kulatých závorkách (tzv. komentář přepisovatele) oznamující začátek a konec předtočené reportáže; text v závorkách má vždy tuto podobu: ((začátek předtočené reportáže)), ((konec předtočené reportáže)); tyto komentáře umisťujeme v transkriptu na samostatný řádek.
Rozpoznané mluvčí a osoby neznámé označujeme v reportážích stejně jako účastníky diskuse, tj. obvykle iniciálami, resp. kombinací písmena N a čísla. Reportéry/redaktory označujeme pomocí kombinace písmena Z a čísel, tedy Z1, Z2, Z3 atd. U jednotlivých replik připojujeme před označení mluvčího ještě značku R-.
Příklad reportáže:
((začátek předtočené reportáže))R-Z3: hospodyňka která vaří uklízí a žehlí. to je typický obraz ženy ve školních učebnicích. ((střih))R-Z4: muži v nich zase většinou chodí do práce, a vydělávají peníze. ((střih))R-Z3: jediný pohled do učebnic vás nenechá na pochybách kdo hraje jakou roli. uvědomují si to už malé děti. ((střih))R-N1: maminky tam m- myjou nádobí, ((střih))R-N2: uklízí:, nebo: vaří:.R-Z3: a tatínekR-N2: eem. pracuje. ((střih))R-Z3: skutečnost je přitom často jiná. ((střih))R-N3: u nás vaří víc táta. ((střih))...R-Z3: ministerstvo školství chce aby se učebnice v budoucnosti změnily. ((střih))R-ML: malé děti se budou učit že (.) ne: vždycky musí být e muž nutně automechanik, a žena musí být doma u sporáku. ((střih))R-Z3: lidé kteří učebnice schvalují tak budou posuzovat i to v jaké roli v nich ženy a muži vystupují. nevyhovující učebnici pak nemusí schválit. ((konec předtočené reportáže)) |
Všechny mluvčí vystupující v předtočených reportážích doplňujeme spolu s jejich zkratkou do hlavičky přepisu (do oddílu V REPORTÁŽÍCH).[13]
Základní pravidlo pro přepisování slov zní: Co je vysloveno ortoepicky (tj. podle zásad výslovnosti spisovného jazyka), zapisuje se ortograficky (tj. podle platného pravopisu).[14] Jinak řečeno, slova vyslovená standardním způsobem zapisujeme podle pravopisných pravidel, důsledně však zaznamenáváme odchylky od standardní výslovnosti a nespisovné slovní tvary. Následující ukázka je přepisem repliky, která byla proslovena z velké části standardním způsobem, přepisovatel zaznamenal tři odchylky od spisovné normy (zbytečný, teďka, dištancovat):
JK: ... a jenom v případě že se jedná o takhle jaksi prominentní osoby, a zrovna, (..) prominentní řekněme u strany která teďka je, jaksi dominantní, (.) tak se z toho dělá senzace. mně se to zdá skutečně, (.) zbytečný a, (.) ee chtěl bych se, od toho dištancovat. |
Dříve než se blíže seznámíme s tím, jak zaznamenávat odchylky, probereme stručně pravidla přepisování standardně vyslovených slov. Aby mohl/a přepisovatel/ka posoudit správnou výslovnost, musí znát zásady týkající se ortoepického spojování hlásek, zejména – jak vyplývá z naší zkušenosti – základní pravidla pro znělostní spodobu.
Začněme (s ohledem na to, že někteří přepisovatelé nemají jazykovědnou průpravu) u elementárního konstatování, že v češtině rozlišujeme znělé a neznělé souhlásky, a to podle účasti hlasivek na artikulaci: pokud při artikulaci hlasivky kmitají, vzniká znělá souhláska (např. b, d, ď, v aj.), pokud nekmitají, vzniká neznělá souhláska (např. p, t, ť, f aj.). Většinu českých souhlásek pak můžeme seskupit do dvojic, u nichž je rozlišujícím rysem pouze rozdíl ve znělosti; jinak řečeno, způsob a místo artikulace obou souhlásek se shodují, rozdíl spočívá pouze v tom, že jedna souhláska je neznělá, druhá znělá: p – b, t – d, ť – ď, k – g, f – v, s – z, š – ž aj. Setkají-li se v řeči vedle sebe některé z těchto souhlásek a liší-li se navzájem znělostí, dochází ke spodobě (asimilaci) těchto souhlásek: celé spojení je pak co do výslovnosti buď znělé, nebo neznělé.
O ortoepické spodobě znělosti rozhoduje v pořadí druhá souhláska, která si znělostně připodobňuje předcházející souhlásku. Toto pravidlo můžeme schematicky vyjádřit takto:
znělá + neznělá => obě neznělé
neznělá + znělá => obě znělé
Např. slovo hádka vyslovujeme s [-t-] uprostřed slova, protože neznělá hláska -k- ovlivňuje předchozí znělou hlásku -d-; slovo kdyby vyslovujeme s [g-] na začátku, protože znělá hláska -d- si připodobní neznělé k-. Výjimkou z pravidla je hláska v, která sice spodobě podléhá (např. slova vteřina, vstřícné vyslovujeme jako [fteřina], [fstřícné]), sama ale spodobu nepůsobí (např. slova svou, svoboda, kvalitně, tvou vyslovujeme jako [svou], [svoboda], [kvalitně], [tvou]).
Na základě těchto pravidel zapisujeme:
předpokládala (nikoli: přetpokládala) v případě (nikoli: f případě)
zabezpečení (nikoli: zabespečení) z toho (nikoli: s toho)
zkazit (nikoli: skazit) od toho (nikoli: ot toho)
když (nikoli: gdyž) k dalšímu (nikoli: g dalšímu)
nikdo (nikoli: nigdo) s blížícími(nikoli: z blížícími)
sběratel (nikoli: zběratel) přes den (nikoli: přez den)
Příklady v druhém sloupci bychom mohli zevšeobecnit do dílčího pravidla: Předložky zapisujeme vždy ortograficky. Přepisovatel/ka při tom dbá na správný zápis předložek s a z, tj. na to, aby předložka s stála u jména v sedmém pádu a předložka z u jména v druhém pádu; je nutné, aby nedocházelo k záměně předložek. Výše uvedeným pravidlem o ortografickém zápisu předložek „řešíme“ i případy rozdílné výslovnosti předložek s, z, v, k, po nichž následuje slovo začínající samohláskou; mluvčí může takové spojení vyslovit buď s tzv. „rázem“ (např. spojení v okolí vysloví [f‘okolí]), nebo bez rázu (vysloví [vokolí] nebo [fokolí]). Rozdíly tohoto typu však do přepisu nezaznamenáváme. Přidržíme se vždy výše uvedeného pravidla a zapíšeme ve všech třech případech: v okolí.
Pro úplnost ještě dodáváme, že na konci slova dochází v češtině ke „ztrátě“ znělosti. To znamená, že na konci slova (před pauzou) v češtině vyslovujeme místo znělé souhlásky vždy příslušnou souhlásku neznělou. Protože se jedná o jev pravidelný, a nikoli o odchylku, zapíšeme příslušné slovo ortograficky, např.:
je to dlouhodobý trend. pracovní doba ... (nikoli: trent) volný pohyb osob. jak se budeme ... (nikoli: osop) nabízím vám jednoduchý důkaz. já jsem ... (nikoli: důkas) |
Z těchto ukázek i z výše uvedených příkladů je patrné další základní pravidlo: Slova zapisujeme výlučně malými písmeny. Toto pravidlo se týká i vlastních jmen (tj. jmen osob, zeměpisných názvů, názvů organizací, firem apod.), zapíšeme např.:
ministr motejl (nikoli: ministr Motejl) toto není jenom v itálii, toto není jenom v americe nebo ve velké británii (nikoli: v Itálii ... v Americe ... ve Velké Británii) krajský soud v českých budějovicích (nikoli: Krajský soud v Českých Budějovicích)[15] |
Slova, v nichž se v pravopisné podobě objevují vedle sebe dvě stejné souhlásky, se standardně vyslovují většinou tak, jako by ve slově byla souhláska jedna. Zapíšeme tedy:
šestidenním (nikoli: šestidením)
jakkoli (nikoli: jakoli)
měkká (nikoli: měká)
rozzlobilo (nikoli: rozlobilo)
interrupce (nikoli: interupce)
vyšší (nikoli: vyší)
Slova, v jejichž pravopisné podobě se vyskytují souhláskové skupiny -ts-, -tš-, -ds-, se běžně vyslovují jako [-c-], [-č-], [-c-]. Zapíšeme tedy:
sudetským (nikoli: sudeckým)
většinou (nikoli: věčinou)
dětskou (nikoli: děckou)
předsedo (nikoli: přecedo)
kratší (nikoli: kračí)
ombudsman (nikoli: ombucman)
Slova začínající sh- (např. shledat, shoda, shořet, shrnout, shromáždění aj.) se vyslovují buď jako [sch-], nebo jako [zh-]. Obě výslovnostní varianty jsou spisovné (výslovnost [sch-] je obvyklá u mluvčích z Čech, výslovnost [zh-] u mluvčích z Moravy). Podle našeho pravidla „co je vysloveno ortoepicky, zapisuje se ortograficky“ bychom měli tato slova zapsat v obou případech s počátečním sh-. Tím bychom však v přepisu setřeli rozdíl mezi oběma typy výslovnosti, uživatel transkriptu by nepoznal, jakou výslovnostní variantu mluvčí realizoval/a. Z tohoto důvodu uděláme v tomto případě výjimku: slova začínající sh- zapíšeme vždy podle skutečné výslovnosti, tj. buď jako schledat, schoda, schořet, schrnout, schromáždění, nebo jako zhledat, zhoda, zhořet, zhrnout, zhromáždění apod.
Slovní tvary jsem, jsi, jsme, jste, jsou se ve standardních projevech většinou vyslovují bez počáteční souhlásky j-. Podle našeho pravidla „co je vysloveno ortoepicky, zapisuje se ortograficky“ bychom je měli zapisovat v jejich pravopisné podobě, tj. s hláskou j- na počátku slova. Tím bychom však ztratili možnost zachytit v přepisu vzácnou („pečlivou“) výslovnost s počátečním [j-]. Uděláme proto v tomto případě výjimku z pravidla: tvary jsem, jsi, jsme, jste, jsou zapíšeme vždy podle toho, jak je mluvčí skutečně vyslovil/a, tj. buď jako sme, si, sme, ste, sou (tyto výslovnost převažuje), nebo jako jsme, jsi, jsme, jste, jsou (tato výslovnost je spíše vzácná).
Jiným případem jsou slova jako jdu, jméno, jmenovat aj., které se standardně vyslovují s počátečním j-. Nevyslovení počáteční souhlásky chápeme jako odchylku, zapíšeme proto podle výslovnosti buď: menování, de o to, nebo (při korektní výslovnosti) jdeme, jméno apod.
Při zápisu odchylek od standardní výslovnosti vycházíme z pravopisné podoby slova, tzn. neuchylujeme se v těchto případech ke kvazifonetickému přepisu, ale přidržujeme se maximálně možným způsobem pravopisných pravidel a ortografickou podobu slova pouze upravíme v místě, v němž došlo k odchylce. Např. v replice citované v části 3.1.8. mluvčí JK vyslovil místo standardního „distancovat“ nestandardní podobu „dištancovat“. Odchylka se týkala pouze hlásky -š-, vyjdeme tedy z pravopisné podoby „distancovat“ a v zápisu nahradíme pouze hlásku -s- hláskou -š-: zapíšeme dištancovat (nikoli: dyštancovat). Obdobně zapíšeme:
bezpečnej (nikoli: bespečnej)
demogracie (nikoli: demogracije)
vietnamskej (nikoli: vjetnamskej)
Pravidlo, které se zde uplatňuje, můžeme zformulovat takto: Zápis odchylky realizujeme minimální úpravou slova za maximálního přidržení se pravopisu.
Všímáme si výslovnostních odchylek v délce hlásek. Zaznamenáváme jak krácení dlouhých samohlásek (např. nevim, vidim), tak i nápadné dloužení krátkých samohlásek nebo i souhlásek. Nápadné protažení hlásky zapisujeme pomocí dvojtečky připojené za hlásku. Např.:
já si v první řadě myslim že:
vidim: jistá jistá zlepšení
pro další vývo:j naší demokracie
Všímáme si různých druhů redukované výslovnosti, např. různého vypouštění hlásek nebo celých slabik. Typické příklady jsou tyto:
dobře eště dvě kila a dete z pořadu
peníze pudou jinam
ministra vnitra kerý řekne
dyť vy taky chcete
protože dycky
dyby
skutečně uplácal ňákýho panáčka
Vysloví-li mluvčí nějaký výraz s tzv. protetickým v-, neopomeneme to zaznamenat. Např.:
že to podstatný drama se vodehrává vopravdu v tý hudbě |
Zkratky zapisujeme podle toho, jak mluvčí zkratku skutečně vyslovil/a. Za přepis zkratky vždy připojujeme do dvojitých kulatých závorek její náležitou písemnou podobu uvozenou slovem míněno. Tímto jednoduchým opatřením pomůžeme uživateli, aby zkratky v transkriptu snadno našel.
Pokud mluvčí zkratku hláskuje, zapíšeme jednotlivé hlásky tímto způsobem (mezi jednotlivými „hláskami“ neděláme mezeru):
kádéúčéesel ((míněno KDU-ČSL)) úesá ((míněno USA))
ódées ((míněno ODS)) ípébé ((míněno IPB))
čéesesdé ((míněno ČSSD)) ívévéem ((míněno IVVM)
Mluvčí však může zkratku hláskovat i jiným způsobem: místo [em] vysloví pouhé [m]. V tomto případě zapíšeme (opět bez mezer mezi hláskami):
výročí snp ((míněno SNP))
psali v mf dnes ((míněno MF Dnes))
Pokud mluvčí zkratku nehláskuje, ale vysloví jako běžné slovo, pak zapíšeme:
dozorčí rada čezu ((míněno ČEZ))
systém árés, ((míněno ARES))
na amu ((míněno AMU))
v zušce ((míněno ZUŠ))
K běžným cizím slovům jako gestikulovat, kvantifikovat, monarchie, juniorský, nacionalizmus přistupujeme jako k slovům českým, tzn. zapisujeme je ortograficky (tj. nikoli: „kvantyfikovat“, „monarchije“, ale kvantifikovat, monarchie atd.), pokud byla vyslovena ortoepicky.
Cizí slova, jejichž pravopisná podoba je značně odlišná od zvukové podoby, přepisujeme přibližně tak, jak byla vyslovena. Pokud usoudíme, že zapsaný tvar by mohl působit obtíže při porozumění, můžeme za přepis připojit do dvojitých kulatých závorek jeho správnou písemnou podobu uvozenou slovem míněno. K tomuto řešení se ale uchylujeme jen výjimečně. Např.:
samit ((míněno summit))
nouhau ((míněno know-how))
Cizí vlastní jména zapisujeme vždy tak, jak byla vyslovena; do dvojitých kulatých závorek pak vždy uvedeme správnou psanou podobu jména. Např.:
kanál la manč ((míněno La Manche))
pan salcman ((míněno Salzman))
pan edmund štojbr ((míněno Stoiber))
s kancléřem šislem, ((míněno Schüsselem))
hery trumen. ((míněno Harry Truman))
že to bude prody ((míněno Prodi))
K ověření správné písemné podoby, kterou uvádíme v závorkách, použijeme slovníky, lexikony nebo internetové zdroje. Je rovněž důležité, aby počet slov v závorce za slovem míněno odpovídal počtu slov před závorkou, ke kterým se slova v závorce vztahují (zapíšeme proto la manč nikoli: lamanč).
Nedokončení slova v důsledku přerušení, přeřeknutí, zakoktání se apod. naznačujeme spojovníkem:
e víte všechna ta opatření vedou k maximální mini- e vede vedou k minimalizaci. toho ohrožení.
nikdo vám nevydezinfinkuje myš která pre- přebíhá hranici.
Spojovník v přepisu používáme pouze pro zápis nedokončení slova, nikoli pro nedokončení věty, vazby, opakování slov apod. Tyto ostatní případy zapíšeme vždy tak, jak se v mluveném projevu vyskytly, neopatřujeme je žádnou značkou, např.:
zákaz pohybu pracovních zákaz práce v rakousku
tak v každém případě je to je to ekonomka
motivace byla tehdy trochu trochu jiná
Špatně srozumitelný výraz nebo špatně srozumitelnou pasáž vepíšeme do jednoduchých kulatých závorek:
to mám nejhorší období (todlento)
ta nezaměstnanost (narostla)
Zcela nesrozumitelné místo v promluvě zapíšeme pomocí prázdných kulatých závorek; počet mezer v závorce by měl naznačovat, jak byla nesrozumitelná pasáž přibližně dlouhá, např.:
špatné pohledávky s padesátiprocentním ( )
Číslovky zapisujeme vždy pomocí slov, nikdy nepoužíváme k zápisu číslice. Při zápisu složeného číslovkového výrazu postupujeme běžným způsobem, tj. zapisujeme každou číslovku zvlášť, např.:
v celkové hodnotě štyry miliony tři sta patnáct tisíc korun
Záznam intonace (tj. melodického průběhu řeči) je pouze orientační. Zaznamenáváme výhradně tónový pohyb na konci zvukově samostatného úseku řeči. Pokud mluvčí na konci úseku klesne hlasem, vložíme za poslední slovo úseku tečku; pokud hlas vysoce stoupne, napíšeme otazník; pokud hlas stoupne jen mírně, vložíme čárku; pokud je intonace „rovná“, tj. hlas ani nestoupne, ani neklesne, žádnou značku nevkládáme.
Při vkládání značek pro intonaci postupujeme v několika krocích. Nejprve v replice určíme zvukově samostatné úseky řeči. Určujeme je výhradně na základě zvukových kritérií, nikoli na základě gramatických nebo obsahových kritérií.[16] Konec úseku je v řeči vyznačen pauzou (někdy velmi krátkou), před níž můžeme zaznamenat určitý charakteristický tónový pohyb (hluboké klesnutí hlasu, výrazně stoupavá melodie aj.). Mluvčí někdy před koncem úseku rovněž zpomalí tempo řeči, např. tak, že protáhne poslední hlásku. Konec úseku tedy můžeme charakterizovat současným výskytem dvou, příp. tří rysů: (1) výrazného tónového pohybu, který zřetelně odděluje konec úseku od předcházející řeči, (2) pauzy, byť i jen nepatrné, a/nebo (3) zpomalení tempa.[17]
Poté zaměříme svou pozornost na konec úseku, přesněji řečeno na poslední slabiky úseku. Pokud je tón poslední slabiky výrazně nižší než tón slabik předchozích, zapíšeme tečku. Tečka v přepisu zastupuje případ klesavé melodie – melodie koncové části úseku (tj. několika posledních slabik) postupně klesá. V klesavé melodii tedy není žádný stoupavě-klesavý melodický zvrat, pouze postupné klesání. Můžeme si to ukázat v následujícím příkladu, v němž mluvčí vyslovil slovo zbytečné s postupně klesající melodií, na poslední slabice byl výrazný pokles:
obavy o osobní údaje jsou zbytečné.
Pokud tón na poslední slabice výrazně stoupne, zapíšeme otazník. To je případ tzv. stoupavé melodie. V následujícím příkladu mluvčí vyslovil slovo rok s výrazně stoupavou melodií, tj. rozdíl ve výšce tónu mezi slovy ten a rok byl velmi výrazný:
no: ale stačil ten rok?
Stejný zápis bychom vytvořili, kdyby mluvčí tuto promluvu realizoval pomocí stoupavě-klesavé melodie, tzn. prudké stoupnutí tónu by se realizovalo na druhé nebo třetí slabice od konce (slabice -čil nebo ten) a poté by melodie klesala. Značku pro tónový pohyb (v tomto případě otazník) vkládáme však vždy na samý konec úseku, nikdy ne doprostřed úseku (proto by ani v tomto zvukovém provedení nebyl otazník za slovem stačil ani ten, ale až na konci úseku, tj. za slovem rok).
Pokud tón na poslední slabice slabě stoupne, zapíšeme čárku. Stejný zápis zvolíme, když tón slabě stoupne na předposlední slabice a vzápětí na poslední slabice mírně klesne (melodie stoupavě-klesavá); i v takovém případě vložíme na konec úseku čárku. Např.:
to znamená bylo více než rok času na to dobře se technicky připravit, dobře připravit ochranu osobních údajů, a také se dobře připravi:t na: komunikační kampaň která vysvětlí veřejnosti že, sčítání lidu je: celkem užitečná věc a:, že to také stojí hodně peněz. |
V tomto příkladu mluvčí rozčlenil svou promluvu na pět zvukově samostatných úseků. Každý tento úsek byl zvukově souvislý, tzn. můžeme jej charakterizovat jako plynulou řeč, pronesenou jedním dechem, v relativně stálém tempu a rytmu, nepřerušovanou žádnými výraznými pauzami. Důležité pro identifikaci předělů mezi úseky byl v tomto příkladu tónový pohyb (mírné stoupnutí tónu ve čtyřech případech, hluboké klesnutí tónu na samém konci příkladu) následovaný vždy velmi krátkou pauzou; konec čtvrtého úseku se vyznačoval také zpomalením tempa, patrným především na protažení poslední slabiky úseku (spojky a).
Při vkládání intonačních značek se řídíme pravidlem, že méně někdy znamená více, jinými slovy: Pokud si nejsem jist/a, jakou značku vložit a kam, nevkládám žádnou značku.
Intonační značky píšeme vždy bez mezery těsně za slovo, případný komentář připojujeme až za intonační značku. Např.:
R-Z3: kolik učitelů se k výzvě nakonec připojí neví ani sám organizátor šarkézi, ((míněno Sárközi)) (.) doufá ale že učitele popíchne to že policisté dostanou přidáno, mnohem víc než lidé ze školství. ((střih)) |
Mluvčí ve svém projevu někdy kladou na některá slova (příp. jejich části, slabiky) zvláštní důraz, tj. vysloví je s větší dynamikou, výrazně hlasitěji než slova či slabiky okolní. Takové nápadné zvukové zdůraznění slabiky/slova označujeme v přepisu podtržením zdůrazněné části slova. Mluvčí většinou ve slově nápadně zdůrazní jednu slabiku nebo dvě slabiky, v přepisu proto většinou nepodtrháváme více než dvě slabiky. V příkladu, který jsme komentovali výše v části 3.1.22., přepisovatelka zaznamenala tři případy zdůraznění (více, ochranu, užitečná):
to znamená bylo více než rok času na to dobře se technicky připravit, dobře připravit ochranu osobních údajů, a také se dobře připravi:t na: komunikační kampaň která vysvětlí veřejnosti že, sčítání lidu je: celkem užitečná věc a:, že to také stojí hodně peněz. |
Zaznamenáváme jen takové případy zdůraznění, které jsou v kontextu celé repliky nápadné, které z repliky zvukově „vyčnívají“. Smyslem není zaznamenat každý slovní přízvuk, ale jen skutečně výrazné zdůraznění slabiky či slova. Dodejme, že takové výrazné zdůraznění slabiky či slova se nemusí vyskytnout v každé replice.
V přepisu zaznamenáváme také veškeré výrazné pauzy. Výše jsme již uvedli, že předěly mezi zvukově samostatnými úseky jsou v proudu řeči vyznačeny typickou koncovou melodií a pauzou (někdy i zpomalením tempa). Pokud je tato předělová pauza velmi krátká, až nezřetelná (často spíš „pocitová“ než skutečně slyšená), vystačíme při zápisu pouze s intonační značkou (tečka, čárka, otazník); zvláštní značku pro pauzu v tomto případě nevkládáme. Pokud je však pauza delší, použijeme pro záznam pauzy speciální značku, tvořenou jednou až třemi tečkami v jednoduchým kulatých závorkách: (.), (..), (...). Počet teček vyjadřuje délku pauzy: pro krátkou pauzu použijeme jednu tečku, pro nápadné odmlčení tři tečky, středně dlouhá pauza, kterou v přepise označíme dvěma tečkami, se na pomyslné ose trvání nachází někde mezi těmito krajními body.
Pauzy se v mluvených projevech neobjevují jen na hranicích zvukově samostatných úseků, ale také uprostřed těchto úseků. Jsou to takové pauzy, před kterými neslyšíme žádný tónový pohyb – intonace slova před pauzou je „rovná“. V následujícím příkladu vidíme jak tyto druhy pauz, tak významné pauzy na konci intonačních celků:
TH: v žádném případě vám nechci kázat, ale když jsem řekl že k vám mluvím jako, také jako kněz, (.) tak chci říci (.) přece jenom, jeden (.) jediný (.) moment (.) z evangelia. v okamžiku kdy (.) ježíš e chválí samaritána ... |
Délku pauzy určujeme na základě poslechu celého pořadu. Teprve pak jsme totiž schopni rozhodnout o relativní délce pauz u jednotlivých mluvčích, a také o délce „neutrální“ pauzy na předělu mezi úseky. V úvahu totiž musíme vzít individuální tempo mluvčí/ho.
V dialogických televizních pořadech nikdy nemluví jen jeden/jedna mluvčí, ale vždy se v řeči střídá více osob. Výše jsme již v základních rysech uvedli, jak tento proces střídání mluvčích zachytit: Každá replika začíná vždy na novém řádku uvedením zkratky mluvčí/ho následované dvojtečkou a mezerou; každá replika tvoří v transkriptu samostatný odstavec (viz 3.1.5.).
Mluvčí se většinou snaží, aby mezi jednotlivými replikami nebyla výrazná pauza a aby také nedocházelo k souběžnému mluvení více osob (aby lidé nemluvili přes sebe). Ve většině případů tak po jedné replice následuje další replika, která nezačíná ani s nápadným zpožděním, ani nenavazuje na předchozí repliku nějak překotně. Tuto „nenápadnou“ pauzu mezi replikami považujeme za neutrální případ, který není třeba nějak zaznamenávat. Zaznamenáváme teprve odchylky od tohoto neutrálního průběhu výměny mluvčích v řeči, jako je: (a) okamžité (překotné) navázání na předchozí repliku, (b) nápadná pauza mezi replikami, (c) simultánní mluvení dvou a více osob.
Okamžité navázání na repliku partnera, tj. navázání bez jakékoliv pauzy, značíme v transkriptu pomocí rovnítka umístěného před text takto připojené repliky. Za rovnítkem neděláme mezeru. Př.:
VM: od pěti výš už můžete být předsedou. MR: =dobře ale chtěl bych uvítat nový trend, musím říct že doufám že příště pozvete pana tlustého a pana topolánka aby tady bylo zastoupení vždycky z každé té strany |
Nápadnou pauzu mezi replikami zaznamenáváme podobným způsobem jako pauzy uvnitř replik, tj. pomocí značek (.), (..), (...). Jelikož často nebývá jasné, komu z mluvčích by se měla pauza připsat, umisťujeme značku pro pauzu mezi replikami na zvláštní řádek (tj. mezi obě repliky). Např.:
A: oni:? nebo vy.(..)B: ee ten zaměstnanec. |
Pokud mluví několik osob současně (přes sebe), postupujeme při přepisu takto: Snažíme se co nejpřesněji určit místo, kde se začínají repliky překrývat (někdy to může být i uprostřed slova), a místo, kde překryv replik končí. Tyto souběžné pasáže uzavřeme do hranatých závorek a umístíme v transkriptu pod sebe. Tím signalizujeme, že to, co je pod sebou, zaznělo současně. Hranaté závorky zarovnáváme pod sebe pomocí mezerníku (nikoli tabulátoru!). Př.:
VM: [ano, abychom se] MR: [anebo pana pan-] VM: v těch jednotlivých politických stranách vyznali tak proto [musíme pozvat ta-] MR: [no je ná- vám docházejí doch]ázejí vám diskutéři? VM: nebojte [diskutérů]
MR: [((smích))]VM: je dost, naopak se přetahují jsou před dveřmi pane předsedo. tak <vítejte [v> české]
MR: [((smích))]VM: televizi hezké dobré poledne. eem vy jste oba dva členy nejužšího vedení komunistické strany čech a moravy. jednoduchá otázka, měla by káesčéem ((míněno KSČM)) miroslava grebeníčka přemlouvat aby zůstal? nebo by měl co nejrychleji odejít? pane [místopředsedo?] VE: [ee já] se nedomnívám že je potřeba někoho přemlouvat pan grebeníček má svůj vlastní rozum, své vlastní pocity, buď se rozhodne odejít nebo se rozhodne zůstat zatím není žádný případ toho že by ho nějaký orgán vyháněl VM: [promiňte] VE: [takže] je to opravdu na něm. |
Tato delší ukázka dokládá, že k simultánnímu mluvení dochází v diskusních pořadech poměrně často, a je třeba, abychom všechny překryvy pečlivě zaznamenali. Souběžné úseky pod sebe zarovnáváme z důvodu přehlednosti a usnadnění čtení.
Často se stává, že mluvčí pronese během řeči partnera jen jedno slovo nebo pár slov, tj. nepřevezme slovo a nechává partnera dokončit repliku. Např. v následující ukázce je replika vy jste si uměl všechno opravit sám? rozdělena v transkriptu na dvě části, protože do ní vstoupil druhý mluvčí slovem všechno; podobný případ se v ukázce vzápětí opakuje:
JK: vy jste si uměl všechno [opravit]JZ: [všechno]JK: sám?JZ: ale to je: e já to nepovažuju za ňáko- ňákou unikátní zkušenost [já]JK: [já jo,]JZ: myslim že, |
Mluvený projev často doprovázejí různé hlasové projevy mluvčích, které nemají verbální charakter. Máme na mysli různé hezitační zvuky (tj. případy, kdy mluvčí prokládá svou řeč zvuky jako e, ee, eh, ehm, em apod.) a responzní zvuky (tj. případy, kdy posluchač reaguje na partnerovu řeč zvuky jako hm, mhm, ehe aj.). Všechny tyto zvuky systematicky zaznamenáváme. Vybíráme při tom z těchto možností zápisu: e, ee, eee, eh, ehm, em, hm, mhm, ehe, e-e.[18] Z nabízených možností vybereme tu, která se nejvíce přibližuje přepisovanému zvuku. Př.:
VF: tak ee já nevím jesi někomu, leží na srdci, blaho káesčéem, ((míněno KSČM)) myslim (s-) spíše ne, (.) ale, ee já bych se chtěl vrátit e trochu do historie, já myslim že jeden slučovací sjezd tady už byl, ee že nemá smysl opakovat, ee historii, a že je mnohem důležitější aby: vedle sebe existovala: jak sociální demokracie která je historickou stranou, tak i káesčéem, ((míněno KSČM)) a: sem přesvědčen, že: jakékoliv úvahy momentálně, o povolební situaci, to je trošičku o dělení, kůže medvěda, který běhá po lese, já bych to nechal na tom jak se ee jak ee rozhodnou voliči, a ee k námitce pana, ee em kolegy nečase, jenom tolik, PN: hm VF: že, ee já nerozděluji, ee demokraty ee na ty kteří sou, ee ... |
Pro zaznamenání povzdechu, smíchu, zakašlání, hlasitého nádechu/výdechu[19] apod. slouží tzv. komentář přepisovatele (text v dvojitých kulatých závorkách), který vkládáme do přepisu na příslušném místě. Pro záznam zvuků vybíráme z těchto možností zápisu: ((smích)), ((pousmání)), ((zakašlání)), ((odkašlání)), ((povzdech)), ((mlasknutí)), ((nádech)), ((výdech)). Př.:
JB: nezaměstnanost za čtyři roky vzrostla o padesát procent, e v české republice je nyní více než čtyři sta padesát tisíc nezaměstnaných, ((nádech)) co s tím. jak by chtěla káesčéem ((míněno KSČM)) nezaměstnanost snížit. VF: tak ((pousmání)) pro nás je:, ee práce, nebo právo na práci jedním ze základních lidských práv, protože bez ee |
Pokud nějaký zvuk nelze připsat přímo některému z účastníků rozhovoru/diskuse, umístíme komentář s popisem zvuku na samostatný řádek, to se týká např. smíchu publika; v tomto případě zapíšeme na zvláštní řádek: ((smích publika)).[20]
Formu komentáře můžeme v zásadě použít vždy, když cítíme potřebu zaznamenat nějaký komunikačně významný jev, pro který neexistuje transkripční značka. Za komunikačně významný jev považujeme takové projevy mluvčích, jejichž nezaznamenání by mohlo čtenáře transkriptu přivést ke zkreslené interpretaci. Komentář používáme výjimečně, nepřetěžujeme transkript vlastními (subjektivními) interpretacemi.
Části promluv, které mluvčí pronesl/a se smíchem, uzavíráme do špičatých závorek. Např.:
vás možná čeká vstup do té, jak sem říkal na začátku vysoké politiky, <a to sou prostě její,> abych tak řekl konotace. |
Vypracováním první verze přepisu proces zhotovování transkriptu nekončí. Neméně důležitou fází je kontrola přepisu podle zvukového záznamu. Cílem kontroly je odstranit co nejvíce nepřesností, které vznikly při prvotním přepisu. Při kontrole postupujeme tak, že pečlivě porovnáváme audionahrávku daného pořadu s vyhotoveným přepisem. Tímto způsobem projdeme celý přepis. Pracujeme se stejnými médii (audiokazeta či digitalizovaná nahrávka) i technickými nástroji (magnetofon či počítač) jako při vlastním přepisování.
Při kontrole si všímáme především, zda v transkriptu:
- nechybí slovo,
- nechybí replika,
- nejsou slova přehozená (zda odpovídá pořadí přepsaných slov),
- je správně zachyceno simultánní mluvení (překryvy replik),
- jsou správně zachyceny pauzy a zdůraznění,
- je správně zachycena intonace.
V prvotních přepisech se projevují ve větší či menší míře následující tendence, jejichž náprava je při revizi žádoucí:
- pospisovňování („opravování“) slyšených nespisovných tvarů (svou roli zde mohla sehrát nevypnutá funkce textového editoru Automatické opravy, např. automatické nahrazování bysme za bychom),
- nezaznamenávání dloužení hlásek (samohlásek i souhlásek),
- nezaznamenávání hezitačních zvuků,
- nezaznamenávání responzních zvuků (zejména během delší promluvy druhého mluvčího),
- nezaznamenávání překrývajících se úseků replik (resp. jejich zapisování v podobě, jako by se nepřekrývaly a šly za sebou),
- používání tabulátoru (místo mezerníku) při zarovnávání překrývajících se úseků replik,
- mechanické umisťování čárek, teček a otazníků na hranice syntaktických celků (bez ohledu na intonační průběh),
- přetěžování transkriptu intonačními značkami a značkami pro pauzy a zdůraznění,
- přetěžování transkriptu komentáři.
Na závěr této části bychom chtěli zvlášť upozornit na jednu chybu: používání komentáře ((míněno...)) se týká pouze zkratek, cizích vlastních jmen a v některých případech i cizích slov (viz 3.1.17., 3.1.18.), nikdy tímto komentářem nedoprovázíme nestandardně vyslovená česká slova.
Poslední fází zhotovování transkriptu je doplnění přepisu podle audiovizuálního záznamu. Audiovizuální záznam na videokazetě či v digitalizované podobě v počítači využíváme k doplnění: (1) chybějících informací, (2) relevantních vizuálních informací.
Z videozáznamu doplníme do hlavičky transkriptu jednak přesný název pořadu, jméno televizního kanálu a přesnou stopáž, jednak chybějící informace o mluvčích, především o mluvčích z předtočených reportáží, sestřihů apod.
Údaje o mluvčích získáme z titulků, které se objeví na obrazovce spolu s hovořícími osobami. V hlavičce uvedeme celý údaj, který se v titulku objeví (např.
SG = Stanislav Gross, ministr vnitra, ČSSD). Pokud se v titulku kromě jména a funkce objeví nějaký další údaj, uvedeme celé znění titulku také ve vlastním přepisu, např.:
GO: ((titulek na obrazovce: Goranka Oljača (52 let), „Přišla jsem jako host.“)) dělala sem: různý věci na začátku: (.) ee sem byla uklízečka, |
Ve vlastním přepisu uvedeme formou komentáře také veškeré mezititulky, které se v pořadu objevily. Doplníme rovněž uvozující zkratky u replik, které se nám ze zvukového záznamu nepodařilo jednoznačně přiřadit jednotlivým mluvčím.[21]
V pořadech vysílaných ze záznamu a v předtočených reportážích zaznamenáváme formou komentáře také místo střihu; to je pro rozbor důležité, protože následnost dvou replik nemusí odpovídat jejich reálnému výskytu v rozhovoru, ale může vzniknout teprve později ve střižně; v některých pasážích (v předtočených reportážích) tvůrci neskrývají, že se jedná o sestřih, i zde ale zaznamenáme v transkriptu místo, v němž došlo ke střihu. Např.:
R-Z1: stejně překvapeně se tvářil i prezident festivalu jiří bartoška, když jsme se ho na zapomenuté věnování zeptali. ((střih)) R-BA: to- to ani nevím todleto. vidíte jak (sem) (.) líp informovaná nežli já. ((střih)) |
Do transkriptu můžeme výjimečně doplnit také popis aktivit, které lze vnímat jen zrakem a které se nám zdají být nezbytné pro porozumění přepisu. Použijeme k tomu formu komentáře přepisovatele (text ve dvojitých kulatých závorkách). Vlastní komentář formulujeme neutrálními popisnými výrazy, vyhýbáme se při tom hodnotícím slovům: mějme na paměti, že interpretace události je úkolem pro výzkumníka, nikoli pro přepisovatele.
Případy, kdy je vhodné komentář do přepisu vepsat, se v zásadě omezují na situace, kdy mluvčí během mluvení vykonávají ještě nějakou jinou činnost (např. manuální). Příklad přepisu doplněného podle videonahrávky:
JK: =tak bysme se na to trošku podívali nejdřív. aby se v tom: vyznali. ((na obrazovce začíná běžet ukázka podbarvená hudbou a JK s TK ji komentují)) JK: tak todle je start asi ne:? ((na obrazovce začátek závodu)) |
Výjimečně můžeme zaznamenat také některá výrazná a komunikačně důležitá gesta, např.: ((vrtí hlavou)), ((kývá souhlasně hlavou)). Změny směru pohledu, oční kontakt atd. nezaznamenáváme.
VM označení mluvčí/ho
XX označení nerozpoznané/ho mluvčí/ho
N1, N2, N3 označení neznámé/ho mluvčí/ho
Z1, Z2, Z3 označení reportéra/-ky v hlavičce
R-Z1 , R-Z2, R-Z3 označení reportéra/-ky v transkriptu
R-N1, R-VK označení mluvčích v předtočené reportáži
to já [nevím] simultánně pro-
[v té] knize nesené pasáže
= okamžité navázání na repliku partnera
zase zdůraznění slabiky/slova
a:le: protažení hlásky
e ee eee eh ehm em hezitační a re-
hm mhm ehe e-e sponzní zvuky
(.) krátká pauza
(..) delší pauza
(...) dlouhá pauza
? vysoké stoupnutí hlasu
, mírné stoupnutí hlasu
. klesnutí hlasu
mon- nedokončení slova
<uhodil> pasáž pronesená se smíchem
(ale) předpokládaný, ne dobře srozumitelný výraz
( ) nesrozumitelný výraz
((smích)) komentář přepisovatele
... vypuštění části transkriptu[22]